Adventní schisma: Jana Palečková & Erika Bader

16 December 2022 - 16 January 2023
  • Obě autorky, které Bold Gallery premiérově představuje na předvánoční on-line výstavě, patří do rodu „nezařaditelných“. Nemají formální výtvarné vzdělání, ignorují...

    Obě autorky, které Bold Gallery premiérově představuje na předvánoční on-line výstavě, patří do rodu „nezařaditelných“. Nemají formální výtvarné vzdělání, ignorují módní vlny a nechají se vést pouze vlastní fantazií, která jakoby každým jejich dalším dílem bobtnala a rozrůstala se. Jejich obrazotvornost je omamná i mučivá: čím více ji uspokojují, tím více lační po další dávce, svádí své pěstitelky a plní jim hlavu neodbytnými představami, které je možné, nebo spíš absolutně nutné realizovat. Spřádá nekonečnou síť příběhů, v nichž se banální realita obaluje vrstvami snů zpěčujících se logice, poťouchlých naschválů, humorných hříček a absurdních skečů. 

  • Jana Palečková

    Jana Palečková

    Jana Palečková (1982) se původně živila kancelářskou prací a malování pro ni bylo jen kratochvílí. Své obrázky a objekty prodávala dokud ji na internetové platformě Etsy neobjevil americký galerista Fred Giampietro. Potřebu tvořit v ní roznítily zažloutlé fotografie na tvrdých kartonech s plastickým reliéfem znaku ateliéru, které nakupovala po antikvariátech, bazarech a blešácích. Fascinovali ji ctihodné matróny s jurodivými pohledy, vážení měšťané s laločnatým podbradkem, dítka našňořená v námořnických oblečcích. Bezejmenní lidé ve strnulých pózách s podivně vymydlenými obličeji a temnými stíny kolem očí ji vyzývali k činu: těm starým portrétům jakoby cosi chybělo, jakoby něco zamlčovaly – něco, co touží být vysloveno, tady a teď a právě jejím prostřednictvím. Jana se tak stala svého druhu médiem, skrze nějž se zhmotňují vlastnosti, jevy a situace, které „pouhý“ fotoaparát nedokázal zobrazit. A tak začala fotky do/pře-tvářet olejomalbou, v níž dosáhla naprostého mistrovství: její intervence jsou nerozeznatelné od originálu a integrita obrazu zůstává zachována. Nikdy nejde proti jeho původnímu významu. Naopak – ve vintage fotografiích hledá a nachází významy skryté. Domalba není jen dekorativní hříčkou, ale nově objevenou nutností, realizací původního potenciálu. Palečková nám předkládá podobenky, na nichž vysedimentovala pravá povaha portrétované osoby s jejími nedovolenými vášněmi a deviacemi, jako tomu bylo u Wildeova Obrazu Doriana Graye, jenž stárnul namísto svého modelu a odrážel jím spáchané hříchy a poklesky, zatímco tvář samotného Doriana zůstávala svěží, krásná a nevinná. Autorka při tvorbě zapojuje automatický mentální proces, tolik oblíbený u surrealistů anebo ještě spíše u kreslících spiritistických médií, která se považovala za vykonavatele záměrů nehmotné entity, jež jim vedla ruku. Zatímco však jejich tahy byly předurčeny „cizí“ vůlí, Palečková se cítí svobodná. Není pouhým nástrojem, je hravou, kreativní, dvojsmyslnou a často i potměšilou aktérkou nově vznikajícího narativu, který se rodí pod jejíma rukama.

     

    „Ve své práci klade důraz na osvobození významu a na pravdivost materiálů, přesvědčená, že jejich vlastnosti by měly zůstat zjevné a do značné míry nedotčené,“ napsala roku 2018 o Palečkové teoretička Grace-Yvette Gemmel do časopisu Raw vision, jediného nadnárodního média, které se seriózně zabývá tvorbou neprofesionálních umělců, zahrnovaných do široce rozkročené kategorie art brut či  outsider art.  Slovo outsider zde však není nutně míněno v sociálním smyslu, ale spíše jako protipól k insiderovi – tomu, kdo se suverénně orientuje na umělecké scéně a respektuje její nepsaná pravidla. V tomto smyslu můžeme Janu Palečkovou i Eriku Bader za „outsiderky“ považovat, protože jejich tvorba skutečně pramení výhradně z vnitřních zdrojů, jež se prosazují až nutkavě, a nehledá své modely v dějinách ani v současnosti etablovaného umění - což ovšem neznamená, že s ním nenachází společnou řeč!

     
  • Erika Bader

    Erika Bader

    Erika Bader (1963) se vyučila v Praze průmyslovou knihařkou. Ve svém oboru našla uplatnění i poté, co se odstěhovala za manželem do Německa, kde žije dodnes. Protipólem k monotónnímu zaměstnání v tiskárně Německých železnic se jí roku 2010 stala tvorba. Impulsem k první koláži byla tíživá nálada jedné horké letní neděle, které ostatně od malička nesnášela. Nazvala ji: „Kdo je tady zločinec a kdo je tady oběť“ a znepokojivá atmosféra prosycená tajemstvím a ambivalentními významy se stala hlavním jmenovatelem většiny jejích koláží, z nichž každá má svoji vlastní krabičku – rakvičku, do které ji autorka ukládá.

    Stejně jako Palečková pracuje i Bader převážně s vintage portrétními fotografiemi, ale také s historickými pohlednicemi měst. Své protagonisty s oblibou nechává metamorfovat do zvířecí podoby, nebo je staví do absurdních, anekdotických situací. 

    Evokují nostalgii za starým světem, kde nad přístavem v ukrajinské Oděsse (kam v dětství jezdila za babičkou) na horizontu moře a blikotala světélka lodí, probouzejí touhu dálek, fascinaci nekonečně světélkujícím vesmírem, ale omámení z velkého ticha a exploze tvarů i barev ve světě pod hladinou moře, do kterého se coby potápěčka s rozkoší dlouhá léta nořila. Při práci se starými fotkami si představuje, „jaká asi byla atmosféra jejich vzniku, jak voněl vzduch a jaká byla barva onoho dne, o čem se lidé bavili a na co mysleli…“

     

    Poetika obou autorek jako by pocházela ze surrealistické líhně. Příběhy naznačené v jejich obrazech se formují na principu snové logiky a mohou tak připomenout koláže Jindřicha Štýrského či Maxe Ernsta. Spíš než o inspiraci můžeme však mluvit o jistém druhu spříznění.

     
  • Díla Eriky Bader a Jany Palečkové nám pootevírají dveře do říše za zrcadlem, kde se můžeme osvobodit z otěží rácia, ochutnávat doposud neznámé rozkoše a navazovat nové, ne zcela bezpečné známosti. Neboť, jak pravil americký básník Robert Penn Waren, „všechny časy jsou jeden čas a všichni mrtví v minulosti nikdy nežili, dokud jim naše definice nevtiskla život - ze stínu nás jejich oči prosí.“