Ve škole nás učí pochybnostem a umění zapomínat. Především na osobní a místní
záležitosti. Žijeme v čase, který je posloupný, ale snažíme se žít sub specie aeternitatis. Z minulosti nám zbylo pár jmen, která se jazyk snaží vymazat z paměti. Vyhýbáme se zbytečně důkladnosti. Neexistuje ani chronologie, ani historie. A statistiky také ne.
Jorge Luis Borges – Utopie unaveného muže
Jiří Matějů zachycuje podobně jako latinskoamerický spisovatel J. L. Borges svět zkušeností, dění i toho, co se teprve stane. Zobrazuje realitu možného a vydává se bloudit do míst, kde je potřeba metafor. Pracuje s tou nejpůsobivější z nich, se světlem, a používá přitom např. speciální pigmenty, díky nimž se obrazy mění v závislosti na úhlu pohledu. Světlo je podle Jiřího Matějů zdrojem všeho ve světě (Urlicht – Prasvětlo) a umožňuje nám se ke všemu vztahovat.
Při tvorbě děl vychází z harmonie a matematicko-fyzikálních propočtů a vkládá do nich množství filozofických, teologických či vědeckých symbolů z různých staletí a civilizací a drží se čisté, minimalistické formy nezatížené ničím příliš popisným. Jiří Matějů záměrně nechává vše v nedořečené rovině, protože nejdůležitější je pro něj divákova intuice, kterou podněcuje. Usiluje o provázanost poznatků vložených do jeho děl s osobními asociacemi, o to, aby se divák rozpomínal, i o kultivaci Já. Snaží se popsat svět tak, aby si divák uvědomil, že skutečnost není jen to, co pozoruje kolem sebe, nebo to, co si osvojil, ale že ji tvoří i on sám svou vlastní jedinečností, ať už se pod ní skrývá to, čím byl a je, to, o čem sní, nebo to, co si zrovna myslí.
Kurátor Jan Čejka
