V tvorbě Siegfrieda Herze má mytologie své zvláštní místo, prolíná se jeho obrazy, kresbami i fotografiemi jako ponorná řeka Lethé, obtěžkaná osudy nespočtu mužů a žen, celými generacemi trpících a strádajících, hledajících a ztrácejících. Herz ale nevidí mytologické příběhy, jako nezávazné příhody z dávno zaniklých časů, ale jsou pro něj otevřenou knihou, ke které přidává vlastní zkušenosti i sny. Jeho práce jsou tak zcela současné, ukazují stálost a stejnost lidských emocí, které nepodléhají času ani marným iluzím pokroku. 

Otto M.Urban

Herz je citlivým pozorovatelem a osobitým interpretem skrytě prožívaných vzestupů i pádů. Přes tuto zdánlivou nezaujatost však do dějů vstupuje i osobně a ke stejnému vyzývá i diváka. K zastavení a koncentraci, k možnému souznění. Přítomnost autora v díle je tak u Siegfrieda Herze zcela zásadní, je otevřená a intimní, je až krutě upřímná. Připomene to i slova básníka Karla Hlaváčka, která napsal ve své recenzi výstavy malířky Anny Costenoble Tragedie ženy, která se konala  v pražském Topičově salonu v roce 1896: „(…) nemaloval zde studený mozek, malovala tu vysoko vzrušená duše, rozlila se tu psychická, parnatá esence ve vlhkost barev (...) Každý duševní náraz, každý výkřik ihned hledá svůj barevný výraz.“