Artist's statement

Moemi Yamamoto

"Nejdříve bych chtěla mluvit o tom, co pro mě malování znamená. Vím, že existuje mnoho různých typů malířů, ale pro mě malování znamená způsob, jak se důvěrněji spojit se obklopujícím světem. Předpokládám, že malba je oknem do nějakého světa, a když maluji, mám pocit, že jsem v tom prostoru, a pokud je mi ten prostor blízký a sympatický, je to velmi uklidňující.

Když bylo mi 15 let, jednoho dne, nevím proč, ale došlo ve mně k duševní krizi. V té době mi svět najednou připadal šedivý a nudný a měla jsem pocit, že jsem s ním ztratila spojení. Zachránily mě obrazy Giorgia de Chirica. Na jeho obrazech jsou zobrazeny motivy zcela běžných věcí, které vidíme v každodenním životě, ale ten malovaný svět vypadá jakoby byl naplněn zvláštní a intimní atmosférou. Vůbec jsem netušila, jak je to možné. Pak jsem si ale uvědomila, že malba je médium, které umožňuje takový svět vizualizovat.

Od této události maluji již více než 20 let a mé hlavní motivy jsou většinou vždy inspirovány mými sny nebo literaturou a filmy, které evokují intimní snový svět.

Důvodem tématu snů je možná to, že v reálném světě se snažíme vše efektivně a racionálně zařadit pomocí našeho vědomí, zatímco ve snech toto vědomí spí a místo něj se vynořuje nevědomí, které nám umožňuje vnímat svět takový, jaký skutečně je. Sny po probuzení postupně zmizí z paměti, ale mám touhu uchovat si ten pocit v reálném světě v podobě obrazu.

Je poměrně obtížné rekonstruovat pocity ze snu. Není to něco, s čím by se dalo manipulovat.

Snažím se toho dosáhnout tím, že, např. nejprve maluji několik libovolných motivů, tyto malované motivy mně pak inspirují a vyvolávají vzpomínky na nějaký pocit, na základě kterého k nim ještě něco přimaluji. Anebo zaznamenávám impozantní sny, abych nezapomněla na pocit, který jsem při nich měla. Je to možná trochu paradoxní, ale předpokládám, že mi slouží za východisko jakýsi realistický způsob vidění. Vyjádření diskomfortu nebo odchylky od reality mi umožnuje vytvořit výraz snového času, který sousedí s realitou. Abych takového vyjádření docílila, úmyslně využívám stylizaci dětského výtvarného projevu nebo nějak manipuluji s perspektivou.

Pokud jde o perspektivu, částečně používám japonskou paralelní perspektivu a perspektivu s několika uběžníky, jak se používala v období gotiky.

Třeba klasická renesanční perspektiva je vhodná k pozorování scény před námi z určitého ukotveného úhlu pohledu. V rámci této perspektivy je vždycky nějaký uběžník v obrazu a pohled diváka je zachycen tímto uběžníkem. V případě tohoto pohledu je malba nakreslena tak, jako by zde byly dveře a divák se díval na pohled skrze ně. Jsem ovlivněna čínskou a japonskou paralelní perspektivou, protože, jak imaginativně řekl sinolog Joseph Needham, "v paralelní perspektivě začíná horizont daleko, proklouzává kolem nohou diváka a končí u co nejvzdálenějšího cíle, pokračuje pod divákem a možná i za ním". Jinými slovy, v paralelní perspektivě divák nevidí scénu "před sebou" jako v renesanční perspektivě, ale ocitá se v ní.

 

Když jde o Gotickou perspektivu s několik uběžníky, používám ji například v sérii policí. Tuto metodu používám také k vyjádření snového pocitu. Někdy mám například ve snech pocit, jako by se sen rozmarně sám transformoval z objektu do události, jako by nějaký subjekt pokřivil způsob objektivního vidění. 

Ale jak jsem už mluvila, když maluju, nepočítám a nepřemýšlím například o tom, jak zde použít různé druhy perspektiv, ale manipuluji s prostorem zcela intuitivně a tyto prvky jsou částečně vytvořeny. Intuitivně manipuluji tak, že při pohledu na obraz mám pocit, že jsem uvnitř něj."

Moemi Yamamoto

December 17, 2022
z 11