BALABÁN DANIEL, BODZEWICZ RADKA, JANOVSKÝ JAKUB, JETELA TOMÁŠ, KONEČNÁ SÁRA, KOROMAN ILONA, KOŠŤÁL ROMAN, KUREČKA TOMÁŠ, MATALOVÁ KRISTÝNA, LUCIE POUCHOVÁ, SLANINKOVÁ GABRIELA, SLANINA JAN, SAKUMA SOTA, ŠPAŇHEL JAKUB, THER MAREK, TYTYKALO JAKUB, VARDANYAN ANNA-MARIE, VYTISKA JAN
Výstava Freeze Frame? zkoumá, jak se filmový způsob vidění promítá do současné malby a návrat k narativu, scéničnosti a emocím formuje dnešní vizuální jazyk. Upozorňuje na filmové principy, které ovlivňují malířské myšlení napříč generacemi a malbu pro změnu ukazuje jako prostor, který filmovou estetiku proměňuje v nové významy. Ukazuje, že dnešní malíři spíš než skicákem, přemýšlejí kamerou, a film je pro ně stejně přirozeným modelem, jako bývala krajina pro impresionisty.
Kurátor Radek Wohlmuth
Téma malířské inspirace filmem je provokativní a staromilské zároveň, už tím, že kinematografie je jako dominantní médium pevně ukotvená ve 20. století a TikTok s nekonečným proudem AI generovaných obrazů její vliv úspěšně stírá. V minulosti se tento motiv objevoval spíš v prostředí videoartu, ale u malby, alespoň na naší výtvarné scéně, projekt zaměřený tímto směrem dlouhodobě chyběl.
Problematický může být pro někoho už tím, že vrací programově do středu pozornosti narativ, scéničnost a emoci. Výstava přitom nechce argumentovat dějovostí, ale spíš intenzitou filmového políčka. Zaměřuje se na fenomén zastaveného záběru, když většina obrazů zachycuje výjevy tak, jako by jim předcházelo něco klíčového, nebo po nich mělo následovat vysvětlení. Klíčem k nim je naléhavost a napětí podobné třeba tomu z thrillerů nebo noir filmů. Obrazy tak až na výjimky nejsou přímou citací ve smyslu portrétování filmu, ale spíš neexistujícím záběrem k němu.
Důležitý faktor tvoří generační paměť a pop-kulturní kód, protože konkrétní filmy často tvoří přirozené vizuální prostředí, ve kterém jednotliví autoři vyrostli. Jde o generace malířů, kteří z podstaty nemyslí „skicákem“, ale objektivem. Projevit se to může různě: formátem, kompozicí, ořezem, fokusem na detaily, úhlem záběru, rytmem „střihu“, prací s hloubkou ostrosti nebo světlem a stínem.
Jestliže se většina současných malířských výstav snaží toto médium obhájit jeho tradiční hodnotou, tento projekt dělá pravý opak. Naznačuje, že malba je dnes „jen“ jiným druhem monitoru. Zároveň přitom zůstává sama sebou a obhajuje tak i svou autonomii. Mezigenerační autorské zázemí má ukázat, že film v malbě není jen záležitostí starší generace, ale týká se i autorů, kteří realitu přirozeně vnímají skrze objektivy telefonů.
Ani odkazy na konkrétní filmové zdroje neznamenají selhání, ale přiznanou hru na sampling. V dnešní post-internetové době neexistuje čistý obraz. Všechno pochází odněkud. Přiznat konkrétní filmový zdroj představuje statement, ne nedostatek invence. Obraz dnes vzniká skrze vizuální paměť a databázi filmových dějin. Umělec je přijímač a procesor, který realitu filmu transformuje do jiného média. Film je pro něj tím, čím byla pro impresionisty krajina – modelem.
V době, kdy vizuální kultura chrlí množství spotřebních digitálních obrazů, které se v rychlosti trendů a algoritmicky řízených stereotypů téměř ihned vyčerpávají, připomíná tato výstava něco podstatného: že filmový jazyk má stále jinou váhu, hloubku a schopnost nést význam. Film není jen další zdroj vizuálních podnětů, ale strukturovaný způsob myšlení o obraze, který malbě nabízí pevnost tam, kde digitální proud spíš rozmělňuje.
Freeze Frame? ukazuje, že malba může film nejen reflektovat, ale ve druhém plánu znovu aktivovat jeho intenzitu – a tím se vymezit vůči vizuální inflaci, která nás denně zahlcuje. V tom spočívá její výjimečnost: v odvaze připomenout, že obraz může poskytovat víc než okamžitou spotřebu. A že někdy stačí jediné zastavené políčko, aby převážilo nekonečnou digitální smyčku.
