Když zavřete oči, neznamená to, že přestáváte vidět
Michael Nosek: Afterimage
18.9. - 18.10. 2025
Afterimage je první samostatná výstava malíře Michaela Noska (*1990), kterého si veřejnost v posledních letech všimla mimo jiné jako autora expresivních vyšívaných masek. V Galerii Bold nyní představuje nejnovější díla pohybující se na nejistém rozhraní malby a kresby, abstrakce a zobrazivosti, mezi napětím a klidem. Název Afterimage lze chápat jako paměť oka – světelný otisk, který přetrvává i poté, co zmizel podnět. Stejně tak ale může označovat zachycení prchavého stavu mysli nebo životní etapy, jež je nenávratně pryč.
Text: Eva Bláhová
Kolik vrstev na sebe během jediného dne oblékneme a zase je odložíme, často během jednoho krátkého okamžiku? Čím jsme starší, tím více rolí zastáváme: probouzíme se jako rodiče, partnerky a partneři, přesouváme se do svých profesních rolí, ze kterých odbíháme jako přátelé a přítelkyně, dcery a synové… Podobně také díla Michaela Noska na výstavě Afterimage obsahují mnohem více vrstev, než tu, kterou vnímáme na první pohled. Zatímco první dojem z vystavených obrazů je možné přirovnat k impresionistickým pohledům na přímořskou scenérii, já v nich vidím zkušenost otce malého dítěte, který každodenně prožívá turbulence emocí od explozí lásky po exploze zoufalství. Michaelovy obrazy z mého pohledu - kromě mimořádného výtvarného zážitku - otevírají téma otcovství v dnešní (české) společnosti, jež přesahuje pole současného umění. A proto se ve své úvaze k výstavě Afterimage budu věnovat dvěma polohám umělecké osobnosti Michaela Noska. Nazývám je jednoduše Nosek - umělec a Nosek - umělec - otec.
Nosek - umělec
Těžištěm výstavy Afterimage je série sedmnácti kreseb na barveném papíře, které vznikaly v období mezi jarem 2024 a létem 2025. Doplňuje je velkoformátová černobílá kresba s realisticky zobrazeným motivem konce světa a digitální tisk na vstupní stěně do galerie, který je zvětšeninou jedné strany z Michaelova skicáku. Tento výběr dobře ukazuje jeho schopnost obsáhnout jak figurativním realismus, tak expresivní abstrakci. Ať už pracuje s jakýmkoliv médiem (nebo třeba jen poklízí nářadí v ateliéru), klade důraz na precizní řemeslnou práci a technologickou přesnost.
Nosek vystudoval malbu na pražské Akademii výtvarných umění a stále ji vnímá jako svou „královskou disciplínu”. S malbou je ale zároveň v neustálém vnitřním konfliktu: přitahuje ho její technologická a řemeslná náročnost a dosahuje v ní skvělých výsledků. Vždy po nějaké době jej ale malba začíná příliš dusit a tak hledá jiné výrazové prostředky. V nedávné době se například odborná a široká veřejnost seznámila s vyšívanými maskami, které Nosek prezentoval na několika skupinových výstavách.
Nosek - umělec - otec
Náměty Noskových dělvychází z autorova vnitřního světa, každodenního života a mezilidských vztahů. Do této osobní roviny se nenápadnými symbolickými náznaky promítá také jeho zájem o filozofické směry 20. století, dobrodružnou literaturu, příběhy z dějin umění i religionistická témata. V posledních letech do procesu Noskovy tvorby intenzivně a nezadržitelně vstupuje také nová životní role: role otcovská.
Michael Nosek pracuje ve smíchovském ateliéru vedle své partnerky, umělkyně Elišky Konečné. Nejsou součástí uměleckých skupin, pracují izolovaně a inspiraci nacházejí v podobných podnětech: italské pozdně renesanční malbě, kresbách Zdeňka Buriana, impresionistických obrazech. Jejich synovi Kasparovi jsou ke dni otevření výstavy tři roky a tři měsíce. Série vystavených obrazů vznikala v době, kdy byl nemluvnětem a batoletem. Michael se ocitl v roli hlavního pečovatele, v roli, která si v dnešní generaci mileniálů zatím zuby nehty prodírá ke pozici na společensky uznávaném slunci. Je to generace otců, kteří ve svém bezprostředním okolí a ve veřejném prostoru nacházejí jen minimum mužských pečovatelských vzorů. Naše první rozhovory o výstavě končí sdílením zkušeností s raným rodičovstvím: naše děti jsou stejně staré a oba se potýkáme se stejnou každodenní výbušnou směsí lásky a frustrace, kterou s sebou péče o batole přináší. Maximalizujeme úsilí ve velmi přesně vymezených a těžko vydobytých časových úsecích.
Nová životní role se promítá do Michaelovy umělecké tvorby: na zdlouhavý proces malby - napínání plátna na rám, šepsování, nanášení podkladových barev, čekání na zaschnutí jednotlivých vrstev - není čas. V tomto období vzniká také mini série autoportrétů. Vidíme na nich obličej vyčerpaného mladého muže, ztělesnění pocitu frustrace a únavy. Původně měly být i tyto portréty součástí instalace, nakonec jsme se je ale rozhodli nevystavit, abychom nenarušili vizuální celistvost výstavy.
Afterimage
A tak Nosek osekává malbu na to nejpodstatnější, tedy na kresbu. Vytváří si vlastní techniku kresby na papír, který předtím obarví, čímž vznikne barevný podklad v teplých tónech s jemnou strukturou stříkané barvy. Barevná plocha připomíná „mžitky před očima” neboli fosfény, šumivý vjem, který vidíme, když zavřeme oči. Na těkající barvené plochy pak tužkou kreslí stále se opakující motiv krajiny s mořskou hladinou zalitou světlem zapadajícího slunce.
Na výstavě Afterimage je také zastoupena jedna z černobílých kreseb, které předcházely barevným obrazům. Vidíme na ní idylickou krajinu s plachetnicí poklidně plující po jezeře, zatímco na nebi začíná ničivá bouře a na obzoru se z mračen formuje démonický posel zkázy. Všechny Noskovy „přípravné” černobílé kresby explicitně zobrazují blížící se apokalypsu. Často se na nich objevuje trosečník držící se kusu prámu. Tonoucí postava ví, že se blíží její smrt, zároveň pozoruje blížící se meteorit a uvědomuje si, že konec se netýká pouze jí, ale také veškerého pozemského života (ano, i takové výjevy mohou vytanout v únavou zjitřené imaginaci čerstvého rodiče!).
Tento moment je podstatný: doposud jsme uvažovali nad Michaelovými obrazy jako nad projevy individuálního vyrovnávání se se ztrátou vlastního „já”, kterým byl předtím, než se stal otcem. Osobní rovinu ale není možné vyjmout z obecnějších úvah o konci světa a nastolení nového řádu. Michael Nosek se otázkami eschatologie (tedy nauky o tom, co se děje na konci světa nebo na konci lidského života) ve svých dílech zabývá dlouhodobě. Jeden z jeho starších obrazů s motivem kamene a klacku visí přímo u vstupu do jeho ateliéru a já si až po několikáté návštěvě uvědomuji, jak je to pro něj příznačné.
V těchto úvahách není Nosek rozhodně sám. Jeho díla odráží současné hrozby naší společnosti, které se promítají do všech oblastí našich životů, bývají častým tématem současného umění a předmětem společenských rozhovorů: strach z blízké války, konec lidského života na Zemi vlivem klimatických změn, nejistota ohledně nového společenského řádu.
Když zavřete oči, neznamená to, že přestáváte vidět
Samotný název výstavy Afterimage naznačuje moment konečnosti: odkazuje k obrazům, které vidíme i když už vše pominulo díky „paměti oka”. I přes závažná témata, která jsou nezpochybnitelnou součástí Noskových děl, nepůsobí výstava tíživě. Barevné obrazy nezobrazují hrozbu explicitně, i když neklid nemizí úplně. Je přítomný v náznaku: namísto padajících meteoritů se v krajině objevují „racionální” geometrické tvary. Jako kdyby autor ovládl své pocity úzkosti a naučil se jim čelit - stal se rezistentním a stejně tak i jeho dílo. V tom spatřuji největší sílu Noskovy tvorby, která neignoruje závažná témata, ale učí se je překonat. Barvou, kresbou, dokonalým rámováním.
