V díle autora Laurențiu Zbîrcea je zase zřejmá a odvážná surrealistická nota – jeho tvorba jako by byla osobitou zpovědí a zároveň zkoumala jungovské, kolektivní nevědomí. Technicky nekonvenční a kompozičně vrstvené malby si hrají s různými perspektivami a diváka vybízejí, aby pohledem klouzal po povrchu sem a tam, objevoval různé jednotlivosti a detaily a snažil se porozumět jednání postav a vztáhnout je k jednotlivým prvkům prostředí. Ty přitom působí propracovaně, a přece fantaskně, nepravděpodobně i zlověstně povědomě – jsou to sice výplody umělcovy fantazie, a přece se zdají zvláštně povědomé.
Některé vizuální odkazy na Zbîrceaových obrazech mají záměrně kulturní význam: egyptskou krajinu evokují předvídatelné vizuální tropy jako velbloud či pyramidy a jedna temná, pochmurná a hrozivá postava má dokonce „typické” oko a pohled, který si pop kultura spojuje s mimozemšťany podobnými lidem. Jiné postavy v kompozici bezprostředněji a nepřesněji odkazují na metaforické topoi a prostory v představách mnoha – či snad většiny? – lidí: úctyhodně působící džentlmen/cestovatel v honosném klobouku jako by se nedokázal zbavit zlověstného stínu a ze srdce padlého muže náhle vyrůstá rudý bezlistý strom.
Prvky, jež jednotlivým dílům propůjčují strhující kouzlo, představují vypjaté dichotomie, s nimiž si Zbîrcea téměř nenuceně, ale důrazně pohrává. Jeho obrazy vznikají spojením grafických a malířských postupů k povrchu: celou kompozici protíná výrazně barevná, smyslně divoká linie, z níž nelze spustit oči. Kulturní klišé se snoubí s osobními vzpomínkami a se sněním v díle, které je sice poplatné surrealismu, neo-expresionismu i primitivistickým impulsům, a přece pozoruhodně osobní, a které vykouzlí sice temný, ovšem přitažlivý vizuální vesmír, jenž drží pohromadě jeho vlastní vnitřní zákony a dynamika.