Pět světel nad hladinou Vltavy se prý objevilo v noci 20. března 1393 kolem zmučeného těla Jana Nepomuckého, které zbrojnoši krále Václava IV. svrhli z Karlova mostu. Bylo to znamení, podle něhož ho později nalezli rybáři. Ti zemřelého muže předali bratrům křížovníkům s červeným srdcem, kteří ho pochovali ve svém klášterním kostele sv. Kříže většího. Před rokem 1416 byly ostatky bývalého generálního vikáře Pražského arcibiskupství pohřbeny v jižním ochozu chóru katedrály sv. Víta před Vlašimskou kaplí.
Jakub Špaňhel (1976) se poprvé malířsky dotkl legendy zřejmě nejznámějšího českého světce už na přelomu tisíciletí, když v rámci své diplomové práce zaměřené na interiéry kostelů, zachytil v prostoru svatovítské katedrály i proslulý stříbrný světcův hrob. Tehdy obraz maloval podle obrázku z bedekru, takže ho vyvedl zlatě. Po dvaceti letech se k tématu vrátil, tentokrát zcela novým monografickým cyklem pláten, který je možný vidět jako celek vůbec poprvé.
Obrazy Jakuba Špaňhela bývají nezřídka až deníkovým způsobem propojené s osobním životem. Tady je vazba trochu volnější a lze ji pravděpodobně odvozovat od jeho několikaletého pobytu v těsné blízkosti produchovnělého městečka Sv. Jan pod Skalou, jakkoli se jeho název týká Jana Křtitele. Ostatně témuž světci byl dedikován i chrám, který se v roce 1639 začal stavět v místě Nepomukova údajného rodného domu. K namalování nové sakrální série se Jakub Špaňhel odhodlával několik let, aby nakonec na přelomu roku 2018 sedm klíčových obrazů z dvaceti celkových vytvořil za jediný týden. Co den, to jedno energické velkoformátové plátno. Další kompozice začaly vznikat od loňského léta. Pár posledních těsně před výstavou.
Tak jako v několika předchozích případech i nyní jeden z nejvýraznějších malířů své generace pracoval podle autentické předlohy. Nejdřív to byly barokní devoční grafiky, které ho vrátily k razantní černobílé malbě a obrazu skládanému z gestických abstraktních skvrn a světel. Od entropie se později o něco posunul k větší konkrétnosti a postupným koloristickým zásahům. To když coby předobrazy nových pláten začal používat i lidové svaté obrázky z devatenáctého století. Série tedy zůstala výrazově rozkročená mezi dvěma póly a tvoří jakýsi svorník mezi měňavě barevnými obrazy přírodnin z posledních let a předchozí reynkovskou strohostí.
Kromě tradičně malovaných pláten se nový motiv dostal také do Špaňhelových válečkových obrazových multiplů, kde dostává úplně jiný akcent. Z opakujícího se stylizovaného motivu mučedníka víry se tady stává optické echo ve smyslu jakési opakované vizuální modlitby a pozornost naopak přitahují drobné detaily spontánní stékané malby. To co jinde přirozeně uniká pozornosti, protože jde o dílčí součást rukopisu posilující celkový výraz, je tady zásadním významotvorným prvkem asociujícím vodu, klíčový element nepomucenské ikonografie.
V loňském roce uběhlo od svatořečení Jana z Nepomuku 290 let. I to - stejně jako dnešní vyprázdněná konzumně-populistická doba může být důvod, proč se věnovat silným příběhům. Fakt, že se tak navíc děje v galerii, která se nachází jen pár desítek metrů od autentického místa, kde se legenda sv. Jana Nepomuckého završila, jen dává celému projektu další rozměr.
Radek Wohlmuth
kurátor výstavy
