V aktuální tvorbě Jana Uranta se figura stává prostorem hravého uměleckého projevu. Název výstavy, převzatý z dětské písně, připomíná okamžik, kdy se člověk učí pojmenovávat vlastní tělo. Hlava, ramena, kolena, prsty... Jednotlivé části zde vystupují jako gesta zvláštní citové povahy. Malba se proměňuje v jazyk, který dokáže vyjádřit to, co slova neumí. Tvorba se v hledání hranic transformuje v emoční anatomii. Urantovy obrazy se nepokouší vyprávět příběh. Barva je zde sedimentem vzpomínek, přičemž z postav se stávají mapy vztahů a proměnlivé topografie citů. V každém obraze se ozývá cosi snového. Urantova těla ztrácí gravitaci a vznášejí se mezi přítomností a představou. Jan Urant dlouhodobě žije a tvoří v Londýně. Britská scéna je pro něj tedy přirozeným prostředím i zdrojem inspirace. Jeho obrazy sdílejí s tamní figurální tradicí smysl pro schopnost přenést osobní zkušenost do barvy. V návaznosti na britskou scénu chápe figuru jako médium, které nese především náladu.